úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám

Jízda vlakem se na Srí Lance prostě nesmí vynechat! :)

Cesta vlakem mezi čajovými plantážemi! Hurá! Pan Kumara dneska zaperlil – dle programu zájezdu mne dovedl na vlak v Haputale, hezky jsme si zamávali a za dvě hodiny už mne spolehlivě čekal na nádraží v Ella. Odvezl mne na oběd (tentokrát nejedl se mnou - proč?). Řekl, že počká vepředu, abych měla pohodlí, že máme malý stůl - a říkal něco v tom smyslu, že už jedl … tak dobře - pak jsem ho ale viděla, jak jí sám a jinde … inu budiž.

   Myslela jsem, že je bůhvíkde, ale jakmile jsem vstala od stolu a chtěla si ještě v klidu vyfotit lokál a dojít na záchod, už se odkudsi vynořil a byl u mne … jako duch - jako „velký bratr“. Na jednu stranu je to uklidňující, že o mne tak pečuje a nedopustil by, aby se mi něco stalo, na druhou stranu malinko trpím absencí svobody... no – je to zvláštní výlet :)

   Měli jsme jet na Little Adam´s Peak, ale on povídá, že pojedeme nejdřív k mostu, protože v 15:10 přijede vlak. Vůbec jsem to nechápala, dřevěný most máme na programu až zítra - asi myslí, že přijede další vlak a lidi se nahrnou na Little Adam´s Peak ??… A jelikož jsem už zjistila, že mívá docela dobré nápady, tak jsem pokrčila rameny a že tedy ano… Ukázalo se, že mne veze zcela mimo program pár kilometrů k “Seven arches” ojedinělému železničnímu mostu tak, abychom tam byli ve chvíli průjezdu vlaku, a já si to mohla vyfotit! No, není zlatý?:)

   Vše klaplo - chtěla jsem rodině, ke které jsme se nacpali na dvorek, odkud byl krásný výhled, zaplatit nějaký tip, ale on řekl, že si kdyžtak mám koupit nějaký nápoj u nich v “obchodě” (rozkládací stůl pod stříškou z vlnitého plechu a na něm vody, džusy, “kingkokonaty”). Tak jsem se osmělila a poprvé si dala štávu z king coconut – kokosový ořech osekají mačetou, vyseknou otvůrek a do něj zastrčí brčko. Chutnalo to výborně a já přežila (dala jsem si pak dvojitou dávku ginu).

   Na cestách svůj alkoholismus nemusím skrývat :). Vždy si na letišti koupím jednu nebo dvě plastové půllitrovky koňaku a ten pak „ze zdravotních důvodů“ upíjím.

   Dobrá související historka: vždycky ráno po snídani si ještě na pokoji preventivně cvaknu. Jednou jsem zapomněla, tak jsem si diskrétně dala při nastupování do auta - muselo to ze mne asi táhnout jak z vinopalny, protože mi pan Kumara vzápětí (poprvé a naposledy za celou cestu) nabídl větrový bonbon… :))


   Ještě se ale vrátím k té mé jízdě vlakem. Pro ostřílené cestovatele po dálném východě to není nic neobvyklého, ale já to absolvovala poprvé a velmi jsem si to užívala.

   Do vlaku se leze jak po žebříku. Vagon je otevřený, srandovní, prima :) Bez oken a bez dveří, resp. okna jsou zamřížované díry beze skel a dveře jsou díry bez dveří :) Vlak se plouží velmi pomalu, stále houká a každou chvíli zastavuje – po velmi pofiderně vypadajících mostech projíždí rychlostí 10km/hod až poté, co pan hlídač s práporem v ruce odmávne. Vlak je přesně jak z dobrodružné francouzské soutěže Stopa Xapatanu! Najdu místo u okna proti směru jízdy - u mne sedí (jak se postupně ukazuje) polská rodinka, kdy syn Vámoš je vášnivý nikonfotograf - ještě vášnivější, než já! (Je to vůbec možné??!) Fotí všechno a furt.

   Kus cesty byl do pasu vylezlý z vedlejšího okýnka - pravil, že kdyby mi to vadilo, ať řeknu. Asi vytušil, že mi to FAKT TROCHU VADÍ, tak přenechal okýnko své mamince, která taky fotila - nevylézala celá, vystrkovala jen hlavu - Vámoš mezitím zaujal místo v otevřených, resp. absentujících vlakových dveřích přede mnou - ve vietnamkách se za jízdy různě spouštěl po schůdkách a fotil vše, včetně podvozku jedoucího vlaku, věšel se v zatáčkách ven a na zastávkách vybíhal na perón, aby v okýnku vyfotil “mamušu” a sestru, která fotila jen na ajfoun… No - na polovině fotek z vlaku se mi do záběru motá fotografující Vámoš a trochu jsem asi pochopila, jak je těm, které svým focením (jak to jen napsat slušně?) emmerduji (viz reportáž o Bretani)… :)

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

   Po obědě v městečku Ella, které je velmi vychvalované, velmi propagované a VELMI VELMI TURISTICKÉ, až se mi vlastně vůbec nelíbilo ... jsem byla panem Kumarou vyslána na Little Adam´s Peak – kopec s vyhlídkou, „kam se prostě musí vylízt“. Bála jsem se, abych nezabloudila, a nechtělo se mi vláčet celého průvodce (nevím proč to tisknou na křídový papír, takže je to děsně těžký), tak jsem příslušnou stránku s mapkou a popisem cesty prostě z knihy vytrhla - pan Kumara se mohl zbláznit – to ho šlechtí!

A tady pro obveselení uvádím zcela nezměněný
autentický záznam z mého deníku... :)


„ … velmi hezký výstup - focení mj asi nejpříhodnější sběračky čaje (všichni chtějí prachy - tak dávám už jen 20 rupií - kam bych přIšla??) … prima vycházka, ale na kopec schody a hekání … celkem 1,5hod … hotel v kopcích „Sky něco“ … tak akorát hraniční mezi průserem a hezkým … krásný balkon, vyhlídka - betonová postel a noční stolky .. ok … netěsní okna - mají moskytiéru (zatím první) … mají sice varnou konvici, ale už ne pytlíky kafe a čaje - když jsem chtěla kafe, nepřinesli pytlíčky, ale uvařený z kuchyně - hnědá voda nepoživatelná…večeře nula - dvě studená piva z wineshopu - všechno je tu drahé, a tak na obyčejné víno za ekvivalent 500Kč kašlu … všude v hotelich tu maji apetýtlich koupelny a (až na Nuwara Eliya) krásnou dlažbu na podlaze - lesklou, čisťounkou… Jaký je rozdíl mezi Dambullou a Ellou? … v Dambule líp schlo prádlo! :)... V Elle poprvé pro jistotu obrtlík na dveře … zezdola se rozléhal kravál, jak pán myl růčo nádobí po večeři, ale byl včas hotov :) - v noci mne probudil hrozný řev a štěkot - asi vyháněli toulavého psa… ??!

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

       Neděle 13. březen…

Ráno odjezd na sever
zkratkou po menší silnici - fotím políčka, zemědělce, přírodu. Požádala jsem zastavit u jednoho z mnoha hindú chrámů - ale jaké to nemám štěstí!!?? uvnitř sedí na zemi děti - holčičky ve žlutých šatečkách a paní učitelky v sárí je učí správně dýchat nosem. Kývají, že smím fotit, tak cvakám – dílem decentně, abych nerušila chrámové dění, dílem lačně, protože taková jsem :) Po chvíli jsem přešla k postrannímu vchodu - a to už mne zmeřčil pan kněz a zatrhl mi to. Zajímavé ale bylo, že se pak ode mne nechal vyfotit na prahu chrámu.

       Pan Kumara mne mezitím zve do oficíny. Usedá a nechává se holit - trochu zastřihnout bíbra. Za pár minut a za 50 rupií je to hotovo. A já pochopitelně fotila :) … možná to dělal kvůli mně?? Pan Kumara mi pak vysvětluje, že to byla nedělní škola. Ta se koná každé nedělní – jak jinak :) - dopoledne v každém chrámu v každé vesnici - a taky že jo! O kus dál chytám buddhistické děti v bílých oblečkách, jak se valí z chrámu - odcházejí, nasedají do autobusu. Za tři minuty jsou fuč…


Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

   Jedeme dál. Po prohlídce vodopádů Dunhinda se zastavujeme ve městě Badulla na pozdní oběd. Hodně se motáme a dlouho hledáme kýženou restauraci - pan Kumara mi jídelny evidentně vybírá, je to fajn, zatím nemám střevní problémy - ale i tak si dávám pozor - nejím nic syrového ani podezřelého. Pan Kumara mi zastavil v obchodě textilem, který jsem si vyhlídla cestou na oběd - mají úžasné kýčovité oblečky pro místňáky, ale ve slevě. (Třeba z původních 4800 na 1800 - nekupte to!) Žádný nakašírovaný turistický obchod se suvenýry – prostě autentické „oděvy“ :).

   Tak jsem nakoupila dva šalváry (šaty se šálou a kalhotami), dvě sárí a jedny dětské šatečky. Vše za ekvivalent necelých dvou tisíc korun. Měla jsem toho tři narvané tašky. Prodavačky se nesmírně hihňaly, když jsem se do oblečení soukala a předváděly mi, jak se to správně nosí. Nakonec mi veškeren personál pózoval na fotku :).

   Pan Kumara se asi trochu naštval - nevím, jestli proto, že dlouho čekal, nebo proto, že jsem nakupovala v tamilském obchodě (jak mne dodatečně s mírným despektem informoval), ale řekl, že je unavený a že bychom mohli už jet do hotelu. Takjo – „za trest“ už nebyla zastávka ve druhém chrámu Kataragama. Do Elly jsme přijeli v 17 hodin a jelikož já unavená vůbec nebyla, ani jsem se nemyla a vyrazila ještě do “downtown” - pěšky serpentinami dolů asi 3km.

   V městečku je jediná hlavní ulice s podniky dost turistům přizpůsobenými - chtěla jsem pivo, ale bylo mi zjistit, že na celé Srí Lance v neděli nejenže jsou zavřené wineshopy, ale z náboženských důvodů se alkohol ani v restauracích nenalévá. Tak jsem si dala kafe, napsala pohledy a už potmě jela zpátky do hotelu tuktukem.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.