úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Podkarpatská Rus? … Příjemné překvapení!

…Tedy alespoň pro nás dva s manželem určitě. Na začátku prázdnin 2005 nešlo nevyužít výhodné konstelace dvoudenních státních svátků a víkendu a nevyrazit na krátký, neplánovaný výlet. Jako už několikráte, řešili jsme až cestou autem na hranice – tentokrát za drobného mrholení a vědomi si nepříznivé předpovědi počasí – jakým směrem budeme pokračovat dále. Nakonec zvítězila naše zvědavost posílená možností využití pouze dočasně vyhlášeného bezvízového styku a stočili jsme se směrem východním. Přes Rakousko na samý konec Maďarska.
     Vydatně jsme se najedli (kdoví, jak to za hranicemi bude) a naplnili nádrž na naftu po okraj (kdoví, jaké tam budou benzínky) a vyrazili směrem k ukrajinské hranici s tím, že se klidně může stát, že nás nepustí dál, protože zkazky, které se k nám donesly, byly všelijaké. Za těch patnáct let od naší revoluce jsme už pěkně rozmazlení a jedenapůlhodinové čekání na hranicích doplňované příkrými povely „saditěs v mašinu!“, když jsme brouzdali kolem auta, nás vrhlo do vzpomínek na doby dávno minulé. Kontrola byla sice důkladná, ale korektní a hlavně se zaměřila na zjišťování původu auta a prokázání našeho vlastnického poměru k němu.
     Původně jsme plánovali, že ráno do „nebezpečné oblasti“ pouze vjedeme a kvečeru se zase raději honem vrátíme do Maďarska. Nakonec jsme na Podkarpatské Rusi strávili tři překrásné dny a odjeli jsme jen a pouze kvůli nedostatku času.


Dnešní Podkarpatská Rus je místem střetávání tradic a zcela nových vlivů.



Hned za městem se můžeme zanořit do nádherné přírody, kde
se – prozatím – jako by zastavil čas.

      Kde začít? Možná několika praktickými poznatky pro ty, kteří by se na vlastní pěst do těchto končin rádi podívali, a mají obavy, že budou přepadeni, okradeni, zneuctěni…

  • Benzínových čerpadel je zde dostatek a pohonné hmoty jsou o polovinu levnější, než u nás.


  • Hlady neumřete, ve větších městech jsou i luxusní restaurace, na mnoha místech jsou při silnicích motoresty, jídelny a „šašlikárny“.


  • I v odlehlejších místech jsou obchody, kde lze dokoupit chléb, sýry, nápoje.


  • Mimochodem „nápoje“ … někde jsme četli, že i nejobyčejnější zdejší vodka je podstatně lepší, než ta nejlepší prodávaná u nás. Svatá pravda! Tak, jak vodku vůbec nemám ráda, jsem si tu zakarpatskou zamilovala… K dostání je v hojné míře a různých značek v každém obchodu s potravinami. Je směšně levná – půllitrová láhev stojí nějakých 60 Kč – a skutečně skvostná!

  • Ostatně vše stojí na Ukrajině zhruba polovinu toho, co jsme zvyklí platit u nás – mluvím teď o již zmíněných pohonných hmotách, jídle, ubytování.

  • Kvalita silnic je poněkud odlišná, než u nás. Když se budete držet hlavních tahů – na mapě označených červeně a sytě žlutě, neměli byste narazit na větší problémy. Pozor ale na světle žluté zejména horské silnice (o bílých ani nehovořím). Pokud nemáte terénní automobil, nebo vám není osud podvozku vašeho auta lhostejný, tak nedoporučuji. Opakovaně se nám stalo, že jsme se museli vracet, protože zprvu slušně vypadající okreska se bez varování proměnila v kamenitou stezku plnou hlubokých výmolů. Nakonec jsme se pro jistotu vždy vyptávali místních na stav komunikace, po níž jsme se chystali vyrazit.


    Na ukrajinských silnicích se setkáte se všemožnými dopravními prostředky.

    Jedna veledůležitá informace: ten, kdo nezažil ve škole povinnou ruštinu, nebo kdo z mladší generace není nadšenec a iniciativně se nenaučil azbuku, daleko na Podkarpatské Rusi nedojede. Veškeré nápisy jsou azbukou, což je nejspíš důvod, proč jsme za celou dobu svého výletu, potkali krom Čechů (kterých zde bylo relativně dost), snad jen dvě západoevropská auta. Azbukou – a pouze azbukou! – jsou psány nejen směrovky na silnicích, ale i veškeré nápisy na institucích a obchodech, a to i na těch nových, moderních, rádobyzápadních. Museli jsme se usmívat, když jsme například dešifrovali neonové nápisy typu „café bar joker“ psáno foneticky a do písmenka přesně v azbuce „džoker“.


    Některé firmy zatím podnikají v poněkud nepatřičných kancelářích…

         Domluvit by se asi dalo i pomocí češtiny, ale my jsme oprášili školní ruštinu a vše šlo jak po másle. Tentokrát na celé čáře vyhrával Jirka, protože já, skleróza, jsem většinu zapomněla. Jirkovi ale postupně „naskakovaly“ polozapomenuté výrazy a větná spojení, a to do té míry, že ho dobrosrdečná paní na trhu v Chustu považovala za svého soukmenovce a zeptala se, kdeže si „nabrnknul“ tu Češku… Nesetkali jsme se zde s žádnými zločineckými bandami pouličních mafiánů, jak nám bylo doma líčeno, ani s neodbytnými žebrajícími dětmi. Naopak. Lidé byli veskrze velmi vlídní a přátelští a žvýkačky, které jsem měla připravené pro „vtíravé malé cikány“, jsem nakonec zase vezla zpátky.
         Jediná poněkud nepříjemná příhoda se nakonec obrátila ve frašku: Mukačevo je jedno z větších měst a my jsme se v jeho centru malinko zamotali. Ve chvíli, kdy jsme věnovali pozornost více tomu, kam máme jet, než dopravní situaci, Jirka odbočil doprava na červenou (přičemž v rovném směru byla zelená, což je samo o sobě dost neobvyklé). Hned za rohem nás zastavil strážník. Vědoma si přestupku, chtěla jsem to zamluvit a začala se ho horečně vyptávat na správný směr k našemu cíli a vykřikovala jsem, že „my potěrjalis“ … chlapík se ale nenechal obalamutit a stál si na svém, že jsme jeli na červenou a to že je zlé. Nechal Jirku vystoupit z vozu a zavedl ho k policajtskému autu, kde seděli další jeho kolegové – bylo zajímavé, že každý z nich měl naprosto odlišnou uniformu (dva ji možná měli z bazaru, ale ten jeden vypadal jako skutečný strážce zákona).
         Jirka kajícně přiznal, že udělal „ošibku“, a ptal se na výši pokuty. Odpověď byla zdrcující – musíme přerušit jízdu a počkat do zítřka, kdy s ním bude soud a ten teprve určí, kolik máme zaplatit. Kdyby to všechno nebylo jako z ochotnického představení, tak bychom asi měli nahnáno, ale takhle jsme předem tušili, že je pouze otázkou času, kdy se domluví, jaká částka to spraví. Zajímavý byl okamžik, kdy mluvčí oné trojice pohrdlivě odfrknul nad Jirkovou nabídkou „děsať“ v domnění, že jde o ukrajinské hřivny (to by bylo asi 50 Kč), ale když Jirka zdůraznil, že „děsať amerikanskych dolarov“, řekl „davaj“ a bylo po soudu… Jako bonus nás ještě eskortovali na výpadovku, abychom se trefili do správného směru.


    Dnešní Podkarpatská Rus ještě v mnohých ohledech není zcela na výši…



    … ale zahraničnímu návštěvníkovi je to plně
        vynahrazeno v podobě nádherné přírody.




  •