Fotografování sporné a fotografování zakázané...
(březen 2013)
Fotografování lidí... "lidská práva!"
"lidská důstojnost!" ... respekt, ohleduplnost...
Všechno je to velmi individuální a je třeba k věci přistupovat s citem... Jako fotografka mám dílčí zkušenost i z druhé strany objektivu, takže o tomto "problému" mohu trochu polemizovat. Pamatuji si velmi dobře, jak jsem za hlubokého totáče jela na kole šedými ulicemi našeho devastovaného krajského města. Moje dcery byly maličké a já se tehdy snažila ve stávajících neutěšených poměrech učinit náš život tak veselým a příjemným, jak to jen šlo - na holky jsem sama šila a vyráběla jsem jim různé barevné oblečky. Takže jsme jely ve třech na kole - já šlapala a řídila, jedna dceruška seděla na sedačce přede mnou, druhou jsem vezla v "batohosedátku" na zádech, k tomu jsem měla na nosiči košík narvaný nákupem. Holčičky měly veselé a pestré oblečnení domácí výroby, s barevnými nášivkami, cvoky a knoflíky, já srdnatě udržovala balanc na kole, protože jsem měla cvik :) V této situaci nás zastavila skupinka rakouských turistů, kteří se zjevně velmi bavili pohledem na nás, a požádali mne, zda si nás mohou vyfotit. Já na tom neshledala nic urážlivého, ba naopak, byla jsem hrdá na svou roli matky-veselé údernice, a bez zaváhání jsem i s dceruškami zapózovala pro focení. A ještě jsme z toho pak doma měli legraci...
Ne každý "mísťnák" si nutně musí připadat ponížený, když ho fotografujete... Ano, ano, vím, že je něco jiného fotografovat rozjuchanou barevnou rodinku a nebohého žebráka v hadrech. Ale přeci jen každý fotograf by měl mít cit, odhad a určitou dávku taktu.
Každý máme hranice postavené jinde, já sama přesně vnímám, kam bych již zacházet neměla a pevně doufám, že moje limity jsou správné a nečiním tomu druhému příkoří. Myslím si, že někdy je tato problematika zveličovaná - většinou to není tak černobílé, že by fotograf byl ten "zlý a necitlivý lupič soukromí a lidských duší", zatímco fotografovaný člověk tím zneužívaným a ponižovaným. Alespoň já jsem zažila časté situace, kdy bylo focení obohacením a příjemným zážitkem pro obě strany, a dokonce někdy jsem se i já stávala "lovnou zvěří" spropitnéhochtivých vymóděných objektů, které se mi mačkaly před objektivem.
Zde vložím jednu "šprýmovnou historku" z Etiopie, z oblasti, která leží mimo turistické trasy: Zastavili jsme u silnice, fotografovali krajinu a jako obvykle se seběhlo několik žen a dětí. Ženy si na mne začaly ukazovat prstem, uchichtávaly se a pak se na něco ptaly našeho průvodce. Požádala jsem ho, aby mi vysvětlil, o co jde. Chvilku se rozpakoval, ale pak mi řekl, že se ženy ptaly, zda jsem "samec nebo samice" ... neřekl "muž nebo žena", ale použil tohoto výrazu ze zvířecí říše... Zasmála jsem se, rozevřela svou "fotovestu" a vystrčila na ženy svou hruď - rozhihňaly se a utekly ... a kdyby neměly tak snědou pleť, tak bych určitě viděla, jak se červenají :)
Zásadní otázka: Dovolovat se předem, zda smím fotografovat, nebo snímky "krást"? Tohle je velmi těžké a je to otázkou citu a zkušeností. Většinou se poté, co si vyžádáte souhlas, dotyčný začne tvářit nepřirozeně, hledí do objektivu a usmívá se - a kouzlo je pryč. Anebo vás dotyčný odmítne a máte utrum... Bezezbytku zde platí "Kdo se moc ptá, moc se dozví!" Dost často tedy portréty kradu teleobjektivem, ale snažím se to dělat jen tehdy, kdy si myslím, že by to dotyčnému stejně nevadilo. Mám striktní limity, za které nikdy nejdu: v případě, že mi někdo dá najevo, že si nepřeje být fotografován, to plně respektuji, a nikdy nefotím v situacích, kdy by výsledek byl pro někoho ponižující či urážlivý. V situacích, kdy váhám, si představím, že jsem na místě toho druhého já, a hned mám jasno.
Nicméně portrétování "místňáků" není tak složité, jak by se mohlo zdát... Poctivost, úsměv, upřímnost a pár slov v domorodém jazyce dělají divy. Velkou roli asi hraje i skutečnost, že jsem žena, takže je pro mne snažší komunikovat s domorodými příslušnicemi stejného pohlaví, které by se možná tváří v tvář fotografovi-muži chovaly odmítavěji. Osvědčený klíč k ženskému srdci vede přes jejich děti - obdiv k nim nikdy nemusím předstírat, protože děti celého světa jsou kouzelné... Nestalo se mi, že by mi kdy matka s dítětem odmítla fotografování...
Další dilema: dávat lidem za vyfocení odměnu? (peníze, propisku, žvýkačku...) Toto už je vskutku složitější... Jsou oblasti, kde si místní dělají skutečnou živnost z toho, že se nechávají za odměnu fotografovat, na druhou stranu jsou situace, kdy si říkám, že bych toho člověka urazila, kdybych mu za focení něco cpala... někdy chci prostě tomu druhému udělat radost malým dárkem, když on mi udělal radost tím, že se nechal vyfotit. Někteří fotografové tvrdí, že takto "domorodce" "kazíme a rozmazlujeme" ... inu ... v tomto ohledu nemám moc jasno. Vždy s sebou nějaké drobné dárky vozím - a postupuji intuitivně.
Na tomto místě popíšu můj zatím nejbizarnější fotograficko/psychologický zážitek. Na Zanzibaru se vpodvečer na pláži pod našimi okny vyloupla partička holek. Byly sice malé, ale na evropské poměry to prostě byly puberťačky (v Africe je všechno napřed...) Vmísila jsem se mezi ně a začala je fotografovat. Měly ze mne legraci, plazily do objektivu jazyk, kulily oči a pitvořily se. Svahilsky jsem uměla jen pár základních slov, tak jsem s nimi prostě mluvila česky... Ukázala jsem jim na displeji fotku s vyplazeným jazykem a povídám: "Tohle se vám fakt líbí? Koukněte, jak vypadáte blbě! Chovejte se přirozeně!" ... :) ... Věru nevím, jak je to možné, ale zafungovalo to!! Holky začaly pobíhat po pláži, jak jsem je dirigovala, skotačit v přílivových vlnách - já běhala s nimi, válela sem se v písku - asi to na ně udělalo dojem ... získala jsem nádherné fotografie. Trvalo to ale jen chvilku - najednou holky zbystřily, zvážněly a jejich pozornost upoutala skupinka kluků, která se vyloupla na pláži o pár set metrů dál - jak když mávneš proutkem, holky se na mne vykašlaly a bez pozdravu odfrčely za klukama... :)
Zákaz fotografování na určitých místech. Tak tohle mne hodně, hodně štve!!! Řeč je pochopitelně o interiérech. Teď jsem přeskočila z exotických zemí do Evropy.
No ... chápu, že mne honili, když jsem fotila se stativem. Ano, stativ je neohrabaný, plete se, může omezovat ostatní návštěvníky a hlavně působí dojmem profesionality, tudíž následného komerčního využití fotografií. Ano, to beru. Ve chvíli, kdy jsem přešla na digitální zrcadlovky a pořídila si objektivy s vysokou světelností, což mi dovoluje fotit z ruky i za špatných světelných podmínek, jsem se na milý stativ vykašlala.
Chápu, že se zakazuje fotit s bleskem. Opakované tisíceré bleskání může (i když se mi to moc nezdá) způsobit poškození exponátu. Spíš ale chápu, že blesky z fotoaparátů mohou rušit ostatní návštěvníky při soustředění na vystavovaná díla, při vstřebávání atmosféry příslušného místa, dané chvíle. Tomu rozumím a to jsem ochotná plně respektovat.
Ale proč proboha se nesmí "normálně poklidně fotit" ??!! Ještě bych (se skřípěním zubů) pochopila, že nechtějí, aby si lidé něco fotili, protože jim tím pádem utíká kšeft za prodej KVALITNÍCH fotomateriálů - ale když si nemůžete koupit ani pohlednici toho, co jste si nemohli vyfotit, tak to mi fakt rozum nebere...
Zvláštní je, že v různých zemích panují naprosto odlišná pravidla. Takže je to jen a pouze byrokratická zlovůle. Gruzie - v klášterech se můžou vzteknout, když se snažíte něco vyfotit... sousední Arménie - podobné a četné kláštery: můžete si fotografovat dle libosti. Francie - fotit můžete v Louvru, ve Versailles, kdekoliv ... sousední a mnou tolik milovaná Itálie - všechno špatně!!! A přitom tam mají takové skvosty! Na Itálii mne to opravdu mrzí - jezdíme tam často, miluji renesanci a miluji tamní fresky (a že jich tam mají!) ... možná bych mohla napsat zvláštní reportáž "ukradené italské nástěnné malby" :) Naštvalo mne to do té míry, že jsem zvažovala dopis italskému ministru kultury - no, pak jsem vychladla a řekla jsem si, že ten čas investuji účelněji. Pochopitelně záleží na tom, na jakého hlídače zrovna narazíte - ale v Itálii je bohužel většina z nich dost horlivých ... tedy, ehm, hlavně jsou to ženské...
Oni/ony mají čuch a záhy odhalí potenciálního narušitele. Ostatně v mém případě, když se promenuji s elkovým 30ti centimetrovým bílým objektivem zavěšeným na krku, není těžké odhadnout, že jsem tam asi kvůli focení, že... Takže často volím taktiku "jediná fotka na jistotu, seřvání a ponížení" - vida! a jsme u toho, jestli je fotograf ten, kdo ponižuje, nebo kdo je ponižován ... :) Vstoupím do sálu - vzápětí můj fotoaparát vybudí hlídače z letargie - stávám se předmětem bedlivého sledování - s velkým zájmem procházím po místnosti, snažím se působit dojmem, že se živě zajímám o exponáty, ale přímo ze mne křičí sdělení: "okukuju, jak nejlíp si to vyfotit!" - což pochopitelně zkušená hlídačka/bachařka přesně dešifruje - já kroužím, vyhodnocuju - ona mne ostřížím zrakem sleduje - obě víme své - je to hra ... já na předem pečlivě vybraném místě bleskově zvedám fotoaparát k oku, komponuji, autofokus ostří, pípne, závěrka klapne, jak když přibouchneš dveře - ženská se ke mně vrhá a křičí "no photo! no photo!!!!" ... já se po ní provinile ohlédnu, dělám udivenou, zaskočenou a s neupřímným "non sapevo, scusi" spěšně mizím.
Ano, je to jen pro silnější nátury, takže při "italské cestě", kterou jsem podnikla s křehkou dcerou Klárou, jež velmi nesnáší veškeré ostudy a pozdvižení a která mne za toto mé počínání opakovaně plísnila, jsem ve výsledku musela nejdřív setřást ji, abych mohla hrát své "hry s hlídači" :)
Ale zase je to tak - každý je jiný... některá místa nám byla prezentovaná jako posvátná do té míry, že mi svědomí prostě nedovolilo fotografovat (kaple Scrovegni v Padově, Camera degli Sposi v Mantově), jinde byl skoro plyšový dědeček hlídač, který si v kukani četl své Corriere dello Sport, a stačilo popojít za sloup, abych si baptisterium mohla vyfotit v celé jeho kráse. Ale na tu můru z Palazzo Schifanoia ve Ferraře, kde měli tak krásné fresky, že se tam budu muset vypravit ještě jednou, na tu můru, která si na mně vybila veškerý svůj klimakterický žlučovitý vztek, protože jí asi v tom týdnu zrušil schůzku její psychoterapeut ... tak na tu můru nezapomenu! Žalovala na mne kolegovi, kterého si kvůli mně přizvala, a řvala na mne už jen když jsem pozvedla ruku od pasu směrem k hrudi, kde byl zavěšený zmíněný fotoaparát... (To si piště, že jsem se několikrát schválně podrbala na klíční kosti, aby měla vztek.)
Život cestujícího fotografa je moc těžký .... :)
(Ano, dovedu si představit, že mnozí káravě pozvednou prst - dospělá ženská, nerespektuje zákazy a nestydí se o tom ještě veřejně psát.
Ale můj názor prostě je takový, že nikomu a ničemu konkrétnímu neubližuju, tak proč bych se měla nechat omezovat zákazem, který nemá racionální odůvodnění?)
A sem připojím článek o fotografování lidí, který jsem před pár lety zveřejnila na jednom fotografickém serveru. Je třeba k němu přistupovat jako k několik let starému materiálu, ale myslím, že většina z toho platí stále a bylo by zbytečné snažit se text dodatečně zásadněji měnit.
Fotografování lidí v zemích, kde se "to nemá". (prosinec 2003)
Každý, kdo fotografuje na cestách (či přesněji cestuje, aby fotil) a dostane se do krajů pro Středoevropana méně obvyklých, ví, že snímky architektury a krajiny mohou být úžasné, ale nejkrásnější fotografie bývají ty, na nichž jsou lidé...
Přístup obyvatel té které země k fotografovi - vetřelci bývá různý. V krátké reportáži zmíním naše osobní poznatky z této oblasti, podělím se o zkušenosti a zastavím se u fotografování lidí v Jemenu, což je kapitola sama pro sebe.
Jak známo, fotit muslimy není švanda a je třeba dodržovat určitá pravidla a umět předem odhadnout situaci. Sama v sobě jsem se vypořádala s fází, kdy jsem lidi nefotografovala vůbec - "jaké by to bylo mně, kdyby si mne někdo fotil jak opici v ZOO, přeci je nebudu ponižovat"... Nemyslím, že oni to tak berou - paradoxně jsme se často setkali se situací, kdy jsme byli požádáni o to, abychom někoho vyfotili...
Konkrétní příhoda ze Sýrie, z jedné z našich prvních cest na Blízký Východ, kdy jsme byli ještě "zelenáči". V odlehlé liduprázdné oblasti jsme šli kus pěšky po silnici a fotografovali krajinu, když kolem nás projela dodávka. Vzápětí se ozvalo pískání brzd, auto zastavilo a začalo couvat. Z vozu vyskákali dva muži v "Arafatovo šátcích" a šli k nám. Nevypadalo to moc dobře - nikde nikdo a naše vlastní auto daleko. Vzápětí se ukázalo, že si přejí, abychom je vyfotografovali. Aniž bychom je jakkoliv instruovali, tak vypjali hruď a pozvedli ruce na pozdrav - my jsme je vyfotili a oni odjeli. Nedávali nám adresu, abychom jim fotku poslali, prostě si chtěli udělat radost, nebo jen chtěli být důležití. Ta fotografie zdobí titulní stránku našeho cestopisu "Šukran znamená děkuji".
A to nemluvím o místech, kde bublá turistický ruch a "domorodci" přesně vědí, co turista s foťákem na břiše žádá, a tak si mnozí udělali živnost z toho, že se, oblečeni do náležitých krojů, sami nabízejí k vyfotografování - pochopitelně za nemalý poplatek.
Mladík z marockého Ait Benhadou, úžasného hliněného města, které posloužilo jako kulisa nejednomu hollywoodskému filmu, nejprve vyinkasoval peníze a pak se mi zubil do objektivu. "Nekoukejte na mne," poprosila jsem. "Aha, tak já vám ukážu, jak nás to učili v komparzu," a zaujal tuto nenucenou polohu.
Docela zajímavá je v tomto punktu Čína. Tam se na historických výletních "highlights" fotografuje hodně. Ovšem pozor: nefotí tam jen turisté evropští, pro které jsou již připraveny krojované dívky, které za poplatek vystřihnou naučenou pózu a načechrají si sukénky, starci s kormorány či horalé v tradičních krojích, ale s velkou chutí fotografují i místní. Číňané sami v hojném počtu navštěvují své historické objekty a výletní místa a většina z nich se tam fotografuje. Nebylo tedy problémem vždy se k někomu přitočit a fotit také.
Na druhou stranu jsem se v této zemi já, coby fotografující, poprvé dostala do role zcela opačné, do role fotografovaného exotického objektu. Několikrát denně se mi stávalo, že mne ten nejodvážnější z upejpajícího se hloučku výletníků přišel požádat (buď lámanou angličtinou nebo posuňky), zda bych se s nimi nevyfotografovala. Musím teď figurovat v desítkách čínských rodinných alb.
Dívenky z Guilinu požadovaly za fotku pět juanů. Kývla jsem, a tak se mi takto před objektivem načepýřily. Když jsem jim dala pět, tak se začaly durdit, že chtějí každá pět! Kroutila jsem hlavou a nakonec jsem jim v rámci zachování interkontinentálního klidu dala deset...
To jsem ale trochu odbočila. Většinou vyrážíme s manželem na vlastní pěst do zemí Blízkého či Středního východu. Základem všeho je oblečení a chování. Udělali jsme zkušenost, že když dáváme najevo, že respektujeme místní tradice a zvyky, a nevystupujeme jako zpupní bílí "majitelé Zeměkoule", minimalizujeme tím případné problémy. Vstřícný přístup, úsměv, několik slov v arabštině a korektní oblečení jsou pro nás základním pravidlem.
Pokud jde o fotografování lidí, tak postupujeme instinktivně. Zdaleka ne každého se ptáme na povolení - to bychom se nikam nedostali. Často fotíme teleobjektivem, někdy předstíráme focení historického objektu a přitom nenápadně stočíme aparát na lidi před ním se pohybující. Zatím nám to naštěstí vždy prošlo, ale jsme si vědomi, že to nesmíme přehánět.
Nyní, kdy jsem se zmohla na digitální zrcadlovku, stala se ze mne "cvakalka" a nemusím úzkostlivě šetřit kinofilmovými políčky, jsem vyzkoušela způsob, který na první pohled nevypadá moc spolehlivě, ale kupodivu pár slušných fotek jsem tak již získala. V situaci, kdy například po ulici proti mně jdou zajímavě oblečené ženy, které bych si ani netroufla požádat o svolení s focením, protože už s ohledem na okolostojící cizí muže by jim nezbylo jiného, než odmítnout, fotím "od břicha". Jakožto cizinci jsme svým okolím vždy bedlivě sledováni a jakmile bych v této situaci pozvedla foťák k očím, tak je zle.
Já se tedy dívám kolem sebe, usmívám, a přitom natočím aparát do příslušného směru, autofokus si to zaostří sám a já naslepo zmáčknu. Je třeba mít nastavený spíše široký úhel a počítat s tím, že se posléze ze záběru udělá výřez. Samozřejmě je při této metodě velký odpad, ale po počátečních záběrech dlažby, fasád domů a uřezaných hlav se člověk naučí udržet správný náklon aparátu a občas nějaká to fotka vyjde dobře. Určitě je to lepší, než litovat, že tu kterou situaci nemohu vyfotit - alespoň se člověk pokusí...
Toto je ukázka jedné z mých "břišních fotografií", konkrétně z marockého Marakéše. Spodek sice uřízlý, ale lepší než nic, že...
Mnoho dětských fotek získáváme "metodou směny". V drtivé většině případů to probíhá tak, že se kolem vás nahrnou děti a žebrají o peníze nebo dárek. Univerzálním dárkem pro děti z chudých krajů jsou propisovačky.
V etiopských kopcích jsem vyfotografovala tuto typickou "fotografii za pět propisovaček" ... no, určitě mám lepší...
Nezapomenutelným zážitkem pro nás oba byla cesta do Jemenu, země, která nepatří k běžným turistickým cílům. Jemen nás naprosto okouzlil a omámil a tyto vjemy zcela přehlušily veškeré obavy a mrazení v zádech, které jsme v souvislosti s touto nebezpečnou zemí "osy zla" pociťovali.
V Jemenu jsme se nemohli pohybovat na vlastní pěst, přes cestovní kancelář nám byl přidělen průvodce a řidič. Průvodce Mašudí, bývalý vysoce postavený voják jihojemenské armády si díky svým jazykovým znalostem v důchodu přivydělává v turistickém ruchu a byl pro nás nezapomenutelným společníkem. Ve všem se vyznal, na vše měl odpověď, do všeho strkal nos - prostě brouk Pytlík z Arabského poloostrova.
Prvního důrazného poučení pro příští dny se nám dostalo hned po příletu na sanáské letiště. Před letištní budovou jsme objevili malý parčík a v něm jsme si vyfotografovali několik cizokrajných květinek. Samozřejmě že jsme vzbudili pozornost, vzápětí k nám přišel jakýsi hlídač, něco začal vykládat a ukazoval na foťáky. My jsme se mile usmívali a ukazovali na kytky. Chlapíka to evidentně neuspokojilo a zavolal jakési ozbrojence. V tu chvíli nás přešel humor. Jelikož nikdo nikomu nerozuměl, eskortovali nás k našemu průvodci čekajícímu v odbavovací hale. "Říkají, že jste fotografovali letištní věž a to že je zakázané," přeložil nám. "Věž jsme nefotili, jenom kytky v parčíku," snažili jsme se vysvětlit. "Chtějí ten film." Namítala jsem, že mám filmů málo, že se mi tohle ještě nikdy nestalo a že to od nich není hezké… "Neprotestujte a dejte jim ten film," uzavřel klidně a rozhodně mé výlevy Mašudí. Bylo to poprvé v životě, co jsem byla nucena vytáhnout z fotoaparátu film a odevzdat ho autoritě... Tehdy jsme poznali, že v této zemi panují velmi odlišné poměry a že se tady nebudeme moci chovat tak, jak jsme byli doposud zvyklí.
Oficiální příručky příliš nedoporučují fotografování lidí v Jemenu. My dva s Jirkou jsme bezděky objevili úžasnou možnost, jak momentky lidí pořídit. Je zcela zřejmé, že evropský turista, ať už přijde v Jemenu kamkoliv, okamžitě vzbudí takovou pozornost, že o nějakém nenápadném a kradmém fotografování bez vědomí dotyčných nemůže být ani řeči.
Před cestou do Jemenu jsme se vybavili krom našich dvou oblíbených klasických zrcadlovek i malým digitálním fotoaparátem, tehdy posledním výkřikem fotografické techniky. Zrcadlovky zůstaly mně, digifoťák si přivlastnil Jirka. Postupně jsme si osvojili počínání, které nám umožnilo pořídit nádherné fotografie.
Jirka, poté, co se mu na základě zdvořilého dotazu dostalo většinou rozpačité odpovědi, pořídil fotografii některého z Jemenců, přičemž mu snímek okamžitě ukázal na displeji fotoaparátu. To přirozeně vyvolalo velké pozdvižení a zájem všech okolo lelkujících. Všichni se seběhli, obdivovali fotografii a vzápětí začali požadovat, aby byli také vyfoceni. Náš průvodce Mašudí, který se v situaci ihned zorientoval, začal přivolávat další zevlouny výkřiky: "Šuf, televizión!" - "Koukni, televize!" Kolem Jirky se tak vždy vytvořila velká skrumáž lidí, jejichž pozornost zcela zaměstnala jeho "televizión". Ony snímky většinou za moc nestály, protože lidé na nich (vědomi si, že jsou fotografováni), většinou zaujímali nepřirozené pozice s pohledy upřenými do objektivu. Nevadilo to, vše se dalo vzápětí smazat. Vzniklá situace, kdy na sebe Jirka upoutal veškerou pozornost, však byla obrovskou příležitostí pro mne, která jsem hezky potichoučku a nenápadně, stranou onoho hemžení "kradla" ze zálohy nezapomenutelné momentky.
Starý muž z města Zabid. Seděl před svým krámkem a já ho bez dovolení vyfotografovala. Uslyšel cvaknutí spouště a zahlédl mne. Provinile jsem se zaculila s pocitem školačky přistižené při opisování, stařík se na mne shovívavě usmál a pokývl hlavou na pozdrav.
Rybáři z přístavu Hodejda za vyfotografování nic nechtěli. Evidentně měli švandu z toho, že k focení donutili i svého zádumčivého kolegu.
|
