Jak je to s fotografováním...
(březen 2013)
přesněji: jak je to s mým fotografováním na
cestách a s prezentací fotografií dále ...
Fotografovat jsem začala v mládí. Běžná rodinná fotografie – černobílé fotky jsem sama vyvolávala v koupelně, máchala si konečky prstů ve vývojce a ustalovači. Pak přišla barevná fotografie a útlum mé fotoaktivity, protože jsem výsledek nemohla sama příliš ovlivňovat a ne vždy mne uspokojil, přičemž se mi eventuální návrat k černobílé fotografii jevil jako krok zpět (ano, teď už vím, že je to chybná úvaha).
Pak přišla rehabilitace barevné fotografie s lepším fotoaparátem, kvalitnějšími filmy, nákupem filtrů a kamaráčoftem s pánem, co vlastnil minilab, takže jsem měla protekci při zpracování fotek. To už jsme s manželem cestovali, on zprvu točil videa, pak jsme fotili oba. On záhy přešel na digitální fotoaparát, čemuž já dlouho, velmi dlouho odolávala, protože mne kvalita prvních digitálnicí fotografií neomámila. Sveřepě jsem setrvávala u analogové fotografie, vozila s sebou na cesty velké množství filmů, vždy jsem si jich vzala o deset procent víc, než jsem předpokládala, že spotřebuji, a vždy jsem prožívala velký stress, že jich nebudu mít dost. Vždy jsem exponované filmy opatrovala jak oko v hlavě a dařilo se mi chránit je před letištními rentgeny. Pořídila jsem si na ně dokonce i speciální hliníkový vak, aby zůstaly v bezpečí před nežádoucím zářením.
Rozhodujícím momentem mého přechodu k digitální fotografii a pověstnou poslední kapkou byl zážitek z letiště v Tel Avivu, kde se mi nepodařilo usmlouvat aby mi negativy nestrkali do rentgenu. Ačkoliv je na letištních rentgenech velká cedule, že paprsky x filmy nepoškozují, tak moje negativy z Izraele znehodnocené bledou vlnovkou jsou důkazem toho, že to není pravda. A to mne naštvalo – člověk se honí, snaží se ulovit záběr, pro fotografii by si mnohdy nechal koleno vrtat a úřednická zlovůle vám to pokazí – tak jsem si koupila svou první digitální zrcadlovku a starý dobrý analog jsem definitivně odložila.
Bylo to v roce 2003.
Ano, zařadila jsem se tedy mezi „cvakaly“, ale přeci jen se chlácholím skutečností, že nejednou zvednu fotoaparát k oku, při pohledu do hledáčku ale konstatuji, že záběr nestojí za to, a tak zase dám foťák dolů, aniž bych exponovala. To mne, pevně doufám, snad trochu od „běžného cvakala“ odlišuje...
Jak jsem se postupem času při focení víc a více „zabejčila“, můj manžel své focení zvolňoval, až přestal úplně. V posledních letech je to tak, že já fotím, snažím se tím ostatní spolucestující zdržovat a obtěžovat co nejméně (což se mi daří jen se střídavými úspěchy) a manžel mne zachraňuje, kryje mi záda, tahá mne z bryndy, když se do ní dostanu, a dělá mi komplice na místech, kde se fotit nesmí.
Malá ilustrativní historka: při nedávné cestě, kterou jsme absolvovali s dalšími kamarády ve čtyřech, se řešilo, zda budeme dřív obědvat, nebo pojedeme na obhlídku kláštera. Všichni měli hlad, ale já prosazovala pamětihodnost, protože bylo příznivé světlo – můj milující manžel to zvládl diplomaticky: „Dojedeme ke klášteru a udělámi si tam piknik – ji mezitím vypustíme, ať si fotí, a bude od ní pokoj...“ Tak takhle to je... :)
Proč vlastně fotím? Fotografuji proto, že se snažím zachytit prchavý okamžik, že se snažím uchovat si navzdory své chatrné paměti zážitek, atmosféru. Podobně, jak píši své zápisky a postřehy, z nichž posléze sestavuji souvislé reportáže, protože bych to jinak zapomněla, tak fotografuji. Fotografuji, abych nezapomněla, abych se k fotografiím mohla vracet, kochat se jimi a vzpomínat na krásná místa, která jsme viděli, a s tím související zážitky, které jsme prožili a které nám nikdo, kromě blednoucí paměti, nemůže vzít.
A byla bych neupřímná, kdybych nepřiznala, že mám radost z toho, že se mi postupně daří lépe zvládat fotografické řemeslo, což jednak sama na svých fotkách vidím a za druhé se mi občas dostane pochvaly i „zvenčí“. Nicméně je třeba brát v potaz stále dokonalejší techniku, která pro kvalitu snímku hraje obrovskou roli. „To se to fotí, když má člověk dobrý objektiv ... a velurový papír :)“
Své fotografie, kterých v současné digitální éře přivezu z cesty vždy dost a dost, vždy následně třídím, upravuji a opečovávám. Z každé cesty sestavím soubor, který je připravený k prezentaci (koho to ale zajímá?), a v němž je vždy nejspíš o něco více fotografií, než by bylo zdrávo. Ano, vím... Je to ale potíž – když ty fotky jsou jako mé děti :) ... a přeženu-li to hodně, tak při třídění a vyhazování vždy prožívám jakousi malou Sofiinu volbu. A kdyby nic, tak alespoň pro mne samotnou je opětovné procházení a prohlížení fotografií, jako bych tam znovu byla, jako bych znovu tu cestu prožívala...
A jsme u toho!
Do sobotních Lidových novin přispívá pravidelným sloupkem mladá dáma, Iva Roze Skochová – „autorka cestuje po světě a píše o tom čtenářům LN“. Její krátké články jsou velmi výstižné, vtipné a nesmírně mne baví. Začala jsem si je vystřihovat a lituji, že nejsou někde souborně knižně k mání – možná časem, možná vůbec – viz moje stať o vydávání knih :))
V březnu 2013 napsala sloupek „Za cestování bez foťáku!“, s podtitulem „Z Indonésie jsem si dovezla asi dvě stě fotek. To je údajně v měřítkách současného fotografického konzumu hodně málo.“ ... dále cituji:
„S digitálním foťákem a paměťovou kartou nemám dobrý důvod nefotit. Otázkou je, zdali mám dobrý důvod fotit.“ Vzpomíná Alaina de Botton, který tvrdil: „Lidé vnímají svět kolem méně a spoléhají na to, že už si to vyfotili a fotografie jim zaručí tan moment už vždycky vlastnit.“ Stejný autor dále uvádí: „Krásu uvidíme dostatečně dobře, jen když otevřeme oči. Ale to, jak dlouho krása zůstane v naší paměti, záleží na tom, jak dobře jsme jí porozuměli. Fotoaparát zastře rozdíl mezi díváním se a všímáním si, mezi viděním a vlastněním okamžilu.“ Zkrátka tím, že si vyfotíme krásu, se okrademe o šanci ji pochopit.
A autorka dále píše: „Jen málo situací je pro mě víc traumatických, než když mě někdo pozve na návštěvu, aby mi ukázal fotky z dovolené. Před dvaceti lety to asi nebylo tak děsivé. Přece jen, 40 fotek z Bulharska se dalo s jednou skleničkou vína zvládnout docela dobře. Dneska ale člověk musí vydržet třeba i tisíc fotek z Thajska!“
Chytila jsem se za nos – není to vlastně taky o mně?
Ano, občas si uvědomuju, že pobíhám po lokalitě a vyhledávám optimální pozici pro fotografování místo toho, abych se usebrala a nechala na sebe působit genia loci. Jirka to tak dělá – prochází se, vnímá, vstřebává. Ale já jsem se opakovaně ubezpečila v tom, že teprve doma v klidu nad fotografiemi jsem schopna utřídit si myšlenky a zážitky, které jsou přímo na místě roztěkané a nestabilní. Holt to máme každý jinak...
Takže pokud jde o fotografováním a zejména prezentaci vlastních fotografií druhým... hodně jsem o tom přemýšlela... má to vůbec smysl? neobtěžuju s tím jenom? mám s fotkami lézt mezi lidi??
Výsledek je tento:
Už několik let ukazuji fotografie „živým“ známým a kamarádům jen tehdy, jsem-li k tomu výslovně vyzvána. A pokud jde o internet, tak mám čisté svědomí – širošírý web toho unese hodně – nikdo není nucen si to prohlížet a tlačítko „Esc“ funguje spolehlivě a za všech okolností... :)
|
