Trochu depresivní kapitola – Karakalpakistán a Aralské jezero.
 Ani jsme se v Uzbekistánu nerozhlédly a hned zkraje jsme se přesunuly do té nejpodivnější oblasti: do západní pustiny – do plochého Karakalpakstánu – nebo Karakalpakistánu? (doteď mám problém ten název si pamatovat a vyslovovat...) Je to opravdu zvláštní, velmi zvláštní kraj. Řeklo by se Bohem zapomenutý...
Již před tisíciletími zde byla osídlená oblast – starověký Chórezm s městy, pevnostmi a oázami. Nyní zde žijí Karakalpakové, potomci jedinečné kultury. Ještě dávno před odjezdem jsem ve Vídni narazila na velkou tlustou knihu manželů Richardsonových "Karakalpakové z aralské delty". Koupila jsem si ji, ale neměla jsem šanci ji pečlivěji prostudovat. Poznala jsem ale, jak bohatou historii a barvitou etnografii tento národ má, byť byl (a stále je?) v rámci Sovětského svazu resp. okoložíjících jiných etnik považován za těžkopádný a nepříliš bystrý. Jako takový se stával terčem mnoha vtipů a pošklebků.
Přesto, anebo možná právě proto (?) se zde ocitlo jedno z nejunikátnějších muzeí na světě. V "hlavním městě" Nukusu – provinční podřimující "díře" - působí jako naprosté zjevení STÁTNÍ MUZEUM I.V.SAVICKÉHO. Igor Savickij, sám malíř a etnograf, se zde v polovině 20. století ocitl jako účastník "expedice Chórezm" a Karakalpaky si do té míry zamiloval, že se sem natrvalo přestěhoval.
V době, kdy v Sovětském svazu byl jediným uznávaným směrem socialistický realismus, vše ostatní bylo zakázané a často ničené, sbíral, skupoval a shromažďoval zavržená a zapomenutá díla sovětské avantgardy. Středoasijský Nukus bylo právě to místo, kde Savického obrovská sbírka celkem v klidu přečkala nepříznivá léta. A tak si dnes můžeme prohlédnout jedinečnou rozsáhlou sbírku děl ruské avantgardy v místě, kde byste to opravdu nečekali.
Moderní budově muzea z roku 2003 se v turistických letácích přezdívá "Středoasijský Louvre" a je pravda, že se svými 90 tisíci (!!) uměleckými předměty (z nichž vystavováno je ale jen asi 5%), je hned po Ermitáži druhou nejvýznamnější sbírkou děl tohoto druhu na světě.
No, omlouvám se za ty suché úvodní odstavce, ale fakt je, že nevyspalé, vytřesené z toho předpotopního letadla jsme se ocitly na malém legračním letišti připomínajícím spíš autobusový terminál ... po povinné pěší vycházce s kufry k autu za betonovými zátarasy jsme se setkaly s mladým čiperným Karakalpakem Tamirem, který nás rovnou zavezl do zmíněného muzea... Ugh!!! Zjevení! Byl to opravdu šok! Protože jsme neměly času nazbyt, tak jsme velmi nešetrně proběhly bezesporu cennou a kvalitní etnografickou sbírkou a vrhly se rovnou na ruská plátna. Rozprchly jsme se a každá si muzeum prošla podle svého. Já bohužel neměla hlubší znalosti, a tak jsem jen zírala, obdivovala ... a divila se. Nedalo se fotografovat. Škoda.
Uvedu zde dva malé střípky vytržené z kontextu – odposlechnuto od anglické průvodkyně: "malíř Kurzin (1888-1957) – měl rakovinu žaludku, takže prakticky nejedl – proto ale neustále a sveřepě jídlo maloval ... nedoceněný karikaturista – lidi později na jeho obrazech sušili meruňky – podívejte na ty skvrny..."
Ale pozor! Ještě další podivnost. Hned na ráně je v muzeu sál s antickými mramorovými sochami, babylonskými glazovanými basreliéfy, gotickými plastikami, renesančními plátny ... "To jsou opravdu originály?" zeptala jsem se kustodky. "Ne, kopie." Co to má znamenat?? ... Později jsem se dočetla, že Savickij, který měl v uměleckém světě velmi dobré kontakty, chtěl "karakalpackému lidu zpřístupnit špičková světová umělecká díla, a tak nechal zhotovit 69 kopií v řemeslnických dílnách pařížského Louvru".
Nukus. Město uprostřed placaté nehostinné krajiny. Buduje se tu ve velkém. Široké bulváry bez aut, výškové budovy – zatím neobydlené. V přízemí obchody – prázdné. Na jaký boom tu čekají?? Kde na to berou peníze?
(Aralské jezero? ... dočetla jsem se, že ekologická katastrofa, která zneklidňuje celý svět, s sebou nese i "pozitivum": velké zásoby ropy a zemního plynu pod odhaleným mořským dnem).
Ano, Aralské jezero (nebo se říká Aralské moře) – hrozný průšvih. Za všechno může "bílé zlato" – bavlna. Píše se, že uzbecké hospodářství stojí a padá s produkcí bavlny. Přesto, že mnohé oblasti Uzbekistánu jsou pro bavlník příliš suché, a tudíž nevhodné, trvá vláda na zachování obrovských ploch bavlníkových plantáží a jejich umělém zavlažování. To trvá již desítky let a postupně způsobilo nezadržitelné dramatické vysychání Aralského jezera.
Cesta z Nukusu na sever do bývalého blahobytného rybářského přístavu Mojnaku nám trvala tři hodiny. Jeli jsme po hrbolaté neudržované silnici s řidičem a naším anglicky hovořícím průvodcem Tamirem. Byl velmi upovídaný a mluvili jsme o lecčem. Mimo jiné jsem zabrousila řeč i na to, jak nás varovali a říkali, že se by nás tu mohli unést. Tamir se zasmál, ale pak dodal – "No ano, unáší se tu. Já jsem svou manželku také unesl – stejně jako můj otec unesl mou matku..." "Eeeh?!" Vykulily jsme oči. "Ale nebojte, vám se to nestane," chlácholil nás. "Je to zdejší dávný zvyk. Já se své nastávající nejprve zeptal a ona souhlasila. Tak jsem ji odvezl. A potom probíhalo tradiční divadlo – moje matka jela k matce nevěsty, umluvila ji, že jsem hodný hoch a budu pro její dceru dobrým manželem. Pak už se domluvili otcové na penězích, mohli jsme se vrátit a byla svatba."
Následně jsem se dozvěděla, že mladí manželé stále bydlí oba i se synkem u rodičů – ti je živí. Tamir dává celou výplatu své ženě, aby si mohla kupovat drahé oblečení v buticích – aby udržela krok s kamarádkami a nebyla pro smích. (!)
Mojnak (Mujnak) je dnes město duchů. Vybydlené betonové domy, rozbitá okna, zavřené obchody. Bývalo to prý prominentní město – lidé tu vydělávali náramné peníze, do zdejších obchodů bylo dodáváno nedostatkové zboží. Tamir vyprávěl, že jeho maminka sem z Nukusu létala tatínkovi pro cigarety...
Turisté se sem jezdí podívat na "nábřeží" – ostroh, na který kdysi dorážely vlny. Teď je tu betonový památník a vyhlídka na "lodní hřbitov". Z okolí sem natahali vraky rybářských lodí a vyrovnali je vedle sebe. Jejich kostry zde smutně rezavějí a slouží jako prolézačky pro místní mládež. Je to velmi smutný pohled. Tím spíš, když si uvědomíte, že vodní hladina, která byla – a není to zase tak dávno – pod vámi, je nyní vzdálená 200 kilometrů!
Jihovýchodně od Mojnaku se rozprostírá malé polozarostlé jezero, které vzniklo ve snaze vrátit zdevastované oblasti původní klimatické podmínky. Moc se to nezdařilo.
|
