úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Mérida - jediné "pořádné" město na Yucatánu

Na návštěvu Méridy budu dlouho a s láskou vzpomínat. Určitě k tomu přispěla i skutečnost, že jsme se ocitly "ve správnou dobu na správném místě", a tak každému doporučuji aby si - pokud to jen trochu půjde - naplánoval cestu do tohoto města na neděli. Mérida má nějakých 700 tisíc obyvatel, je hlavním městem státu Yucatán a byla střediskem mayské kultury již dávno před příchodem Španělů. Ti ji dobyli, mayskou metropoli zničili a kámen z původních staveb použili jako materiál pro katolickou katedrálu a honosné paláce, které dodnes zdobí hlavní náměstí Plaza Grande.
   A právě zde se každou neděli odehrává úžasná proměna, které jsme s Alžbětou byly přítomny: z náměstí je odkloněna veškerá doprava a z jízdních pruhů se stanou promenády, jsou zaplněny stánky s občerstvením a všelikými tretkami, v parčíku se mezi svátečně oděnými "meridianos" proplétají prodavači pestrobarevných balonků, pobíhají a dovádějí děti … prostě je tu šrumec, úžasná atmosféra a veselo. Vrcholným zážitkem bylo pozorovat páry povětšinou seniorů, kteří se vrhli do víru tance na improvizovaném "parketě", což bylo prostranství před místní radnicí. V podloubí hrála kapela typické latinskoamerické rytmy a tanečníci rejdili, jak o život. Fotila jsem a fotila, až mne Alžběta musela odtáhnout pryč.
Kvůli svému fotografickému zápalu jsem se dostala do pěkné šlamastyky. Zahlédla jsem tři vojáky, jak ceremoniálně snímají mexickou vlajku ze stožáru, obřadně ji skládají a pak s ní parádemaršem míří naším směrem. Jala jsem se zuřivě fotografovat, když vtom jsem cítila, jak mi někdo lomcuje batohem…
… Otočila jsem se a zjistila, že to byla dosti přinervóznělá starší teta, která mi cosi důrazně vysvětlovala a netvářila se přitom moc vlídně. Na pomoc se jí sesypaly další kamarádky a já pochopila, že jsem měla vzdát hold vlajce, postavit se do pozoru a uctivě se uklonit a ne poskakovat před vojáky s fotoaparátem. Lámanou španělštinou jsem se jim omluvila a slíbila, že to už nikdy neudělám…
     Alžběta, můra jedna, vše dokumentovala ze zálohy svým foťákem, takže se můžete pobavit pohledem na to, jak dostávám od paní z Méridy kapky.

   Ale i nebýt té úžasné nedělní odpolední atmosféry, tak je Mérida krásné a velmi zajímavé město, které si do dnešních dnů zachovalo svou koloniální atmosféru. I hotel, který jsme zde obývaly, nás nadchl - z ulice vypadal trochu ošuntěle, starodávné dřevěné dveře se tak trochu viklaly v pantech, ale vnitřek byl naprosto úžasný. Přízemí v koloniálním stylu se starým nábytkem, přičemž by mne vůbec neudivilo, kdyby na mne z houpacího křesla zamrkal Ernest Hemingway, a horní patra zrekonstruovaná s moderními čistými pokoji hledícími do rozsáhlého atria s bazénem.
Bezplatná reklama pro hotel Dolores Alba v Méridě.

Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

   Z Méridy jsme podnikly výlet k moři, do Celestúnu. Jsou tu dvě možnosti: absolvovat výlet na motorové loďce po přírodní rezervaci proslulé hojným ptactvem, zejména pak plameňáky, nebo navštívit vlastní rybářské městečko Celestún. My s Alžbětou jsme zvládly obojí. Výlety lodičkou startují s turistického "terminálu" speciálně k tomuto účelu zbudovanému, běží to jak na drátkách, ale je to taky pěkně "turisticky" předražené.
V Celestúnu se všecno točí kolem plameňáků - i suvenýry na pláži tomu odpovídají.

   Naproti tomu návštěva městečka, které si na nic nehraje, a kam už většina turistů, kteří absolvují plameňáčí okruh a nasedají zpět do svého autobusu směr Mérida, ani nedorazí, byla vemi milá. V době polední, kdy jsme se tu ocitly, byl vzduch tak horký a nehybný, že by se v něm snad rovnou dalo rozpékat ztvrdlé pečivo jako v mikrovlnce - pohybovat jsme se mohly jen pomalým krokem a i slovy jsme šetřily. Ale tahle polední rozpálená vláčnost měla cosi do sebe. Podívejte se na fotky - to vedro z nich vysloveně sálá…
Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

   No, a jelikož jsme toho ten den ještě neměly dost, tak jsme to vzaly oklikou na sever do další archeologické lokality Dzibilchaltún. Pokud něco z naší yucatánské okružní cesty nestálo za návštěvu, tak to bylo právě tohle. Dzibilchaltún má moderní muzeum, několik mayských plastik v úhledném parčíku, "Chrám sedmi panenek", kam se musí šlapat hodně daleko - je pojmenovaný podle sošek, které v něm byly, ale už dávno nejsou - a koupací "cenote".
Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení. Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.

   Za zmínku ale stojí událost, která se nám přihodila cestou z Celestúnu do Dzibilchaltúnu. Na silnici jsme se najednou dostaly do zácpy a asi dvacet minut jsme se posunovaly jen krokem. Záhy jsem zjistila, že příčinou všeho je vojenská hlídka, která auta prohledává. Kdyby se mi něco takového stalo na oné opuštěné silnici někde cestou do Ticulu, tak nevím, co bych dělala - asi bych se zbláznila strachy, protože kdoví, co to může být za chlapy, že? Tady jsem se ale cítila bezpečně, protože obklopena desítkami dalších osobních aut a náklaďáků, které spolu s námi i v protisměru čekaly ve frontě.
   A tak jsem se nebála, ba naopak jsem se stylizovala do role roztrpčené matky-kvočny ochránkyně a podle toho se přidrzle chovala. Voják kázal, ať vystoupíme z auta a předložíme doklady. Já Alžbětě řekla, ať se ani nehne a zamkne si dvířka na své straně. Chlapům jsem oznámila, že "mi hija" prostě ven nepoleze. Do angličtiny jsem vkládala veškerá španělská slovíčka, co jsem znala, takže vznikl docela komický guláš, ale můj zlověstný výraz nikomu nedovoloval ba ani se uchechtnout. Jeden voják rozuměl anglicky, další vykonávali jeho rozkazy. Kázal otevřít kufr i zadní dveře u auta a začali se nám přehrabovat ve věcech. Když jsem se zeptala, co to má znamenat, tak mi bylo vysvětleno, že hledají zbraně, popřípadě drogy. Vše probíhalo mlčky, přičemž jsem na ně vrhala nasupené pohledy. Přehrabování v tašce s mapami, sušenkami a náhradním oblečením jsem snesla, ale jakmile mi voják otevřel fotobatoh a zalovil v něm prackama, tak jsem velmi příkře anglicky řekla, že to jsou mé osobní věci a že se mi vůbec nelíbí, když se jich dotýká. Větší šarže mu to přeložila do španělštiny a on toho kupodivu okamžitě nechal. Vrátili nám pasy, zasalutovali a nechali nás odjet.
   Když jsem tuto příhodu po návratu domů vyprávěla Kláře, starší dceři, která v Mexiku strávila rok, tak znuděně řekla, že to zná, že takové prohlídky byly na denním pořádku, když jezdila autobusem z jednoho města do druhého…