Izamal, Cobá, Tulum - v přírodě to mayské stavby přežily, ve městech ne.
 Z Méridy
jsme vyrazily na zpáteční cestu a naše první zastávka byla v Izamalu, kterému se říká "ciudad amarilla", což znamená žluté město. A skutečně - většina domovních fasád zejména v historickém centru je natřena žlutou barvou a působí to velmi příjemně a fotogenicky.
Žlutě pojednaný je i klášter San Antonio de Padua, který byl dokončen v roce 1561 a je prý jedním z prvních křesťanských klášterů na západní polokouli.
Potíž je, že klášter byl vybudován na místě hlavního zdejšího mayského paláce - Španělé palác rozbořili a použili ho jako stavební materiál pro svůj církevní stánek (podezřelé je už to, že se do kláštera stoupá na vývýšeninu po rampě, což je ve zdejší rovině neobvyklé).
Do jinak velmi příjemného a fotogenického kláštera v Izamalu
se stoupá po rampě - a to o něčem nasvědčuje…
Zde se nabízí srovnání například s istanbulskou Hagiou Sophiou - původně byzantským chrámem přeonačeným na mešitu pouze za pomoci drobných stavebních úprav a vybavení interiéru kaligraficky vyvedenými citáty z koránu, nebo katedrály v Córdobě, kde větší část původní mešity zůstala zachována a byla "vklíněna" pouze centrální křesťanská inovace. Otázkou je, zda náboženské "rekonstruktéry" v Istanbulu a Córdobě (a naštěstí i na mnoha jiných místech) vedla k jejich nedůslednosti lenost, nebo úcta a pokora tváří tvář monumentálnímu dílu. (Tipla bych si, že a/ je správně…) Takže ale v Izamalu byli křesťané bohužel pilní a důslední…
Z Izamalu jsme to střihly trochu napříč poloostrovem šikmo dolů. Jak jsem se již zmiňovala, velmi příjemně mne překvapilo, že zdejší přesuny se dají zvládat relativně rychle a pohodlně, takže jsme se v naší další etapě, v Cobá ocitly v brzkém odpoledni. Cobá je deklarované jako "povětšinou nerestaurované ruiny ukryté hluboko v tropické džungli - mějte s sebou repelenty a zásoby vody" … no, tak o yucatánské "tropické džungli" už víme své, že?
Parkoviště v Cobá je velmi pestře uzpůsobené.
Takže - "pravda pravdoucí o Cobá pro případného návštěvníka": po příjezdu na parkoviště vyšperkované opravdu impozantním "obchoďákem" na suvenýry na vás začnou dotírat místní dopravci. V průvodci se uvádí, že jednotlivé stavby "grupos" jsou po džungli roztroušené ve velkých vzdálenostech, a tak většina turistů využije možnosti buď půjčit si kolo, nebo nechat se vézt na šlapací tříkolce. My s Alžbětou jsme hrdě obojí odmítly a vykročily pěšky. No, na prašných cestičkách jsme se docela zapotily - ujít se to dalo, ale blízko to nebylo… doporučení s pitnou vodou bylo plně na místě, protože "džungle" byla řídký lesík, který neposkytoval žádný chladivý stín, takže pití bylo zapotřebí. Asi bych doporučila použití kola, protože nevýhodou zdejších "tricyklotaxikářů" je, že vás sice pěkně povozí, ale nezastaví vám cestou, když si chcete něco vyfotit, nebo zabočit k nějaké ruině, která zrovna nepatří mezi hlavní atrakce, a mají tendenci prohlídku urychlit, aby mohli nabrat další kunčofty. (Možná, že neodbytnému i zastaví, ale kafrají…)
Nu, a zbývá nám už jen Tulum. Tato přímořská mayská pevnost patří k nejfotografovanějším, nejpropagovanějším a bohužel i nejnavštěvovanějším mayským památkám na Yucatánu. Po všem, co jsme s Alžbětou v tomto koutě Mexika viděly, to bylo slabé kafe. Nemohu ale říct, že jsem byla zklamaná, protože jsem nic jiného neočekávala. Lonely Planet velmi trefně uvádí, že Tulum charakterizují tři slova: "poloha, poloha, poloha". Umístění mayských staveb na skalách nad zelenomodrými vodami Karibiku je prostě ojedinělé a úchvatné.
Profláklý a veleznámý záběr tulumské pevnosti si do vlastního foťáku ale pořídí jen drzí a odhodlaní návštěvníci (jako třeba já…) Tuto fotku můžete získat jen z jediného místa a za tím účelem jsem musela: přelézt zábradlí, obejít cedulku se zákazem, prodrat se houštím, odehnat klacíkem leguána, vyšplhat na skálu … no, a to je všechno - pak už jen cvaknout.
Jinak je celý Tulum docela průšvih. Jelikož je pár desítek kilometrů od Cancúnu a dalších masově navštěvovaných plážových středisek, tak i ti nejlínější a po kultuře nebažící povaleči se alespoň sem vypraví. Takže celý archeologický areál je prošpikován cestičkami, zábradlími a špagáty, všude se to výpravami jen hemží a nic moc extra tu k vidění není… Joj, to jsem vám Tulum zošklivila, co? Ale za návštěvu každopádně stojí, protože vítr od moře, který vám cuchá vlasy, slunce, palmy a mayský genius loci… přeci jen je tu cítit (ale musíte se hodně snažit).
A ještě dodám jednu šprýmovnou historku se zdejším obchodníkem. Protože už se náš yucatánský čas nachyloval, rozhodly jsme se s Alžbětou, že v tulumském "suvenýrovém tržišti" zakoupíme nějaké dárečky domů. Zabředly jsme do hovoru s mayským obchodníkem, který se nám posléze představil jako "Čumin", ale dodal, že si říká Domingo, což je pohodlnější.
Zachytil naši českou konverzaci s Alžbětou a vyptával se, co stále opakujeme to "drahý" tak jsem mu vysvětlila, že je to "muy caro", načež začal vychvalovat kvalitu svých produktů a že to drahé není… opáčila jsem, že je to hezké, ale drahé "es bonito, pero caro" … tak jsme tak chvíli laškovali, Čumin se pochopitelně zajímal o zemi našeho původu, načež jsme se dohodli, že já ho naučím říkat česky "es bonito y barrato" - "je to hezké a levné" a on mi udělá množstevní slevu na zakoupené suvenýry. Docela jsme se nasmáli a ještě jsme uzavřeli výhodný (snad) obchod.
Takže prosím vás, až pojedete do Tulumu a chlap na vás bude česky pokřikovat "je to hezké a levné!" tak vězte, že jsem ho to naučila já… a klidně ho usaďte s tím, že víte, že není žádný Domingo, ale Čumin.
… a to je taková hezká tečka za tím naším výletem.
Děkuji navigátorce a společnici Emilce Holubové.
|
